Jak medici (ne)přicházejí o iluze

7. 12. 2018 8:30:00
O studiu medicíny se říká, že jde (nejméně) o šest let ztraceného života. Řada z nás během nich nejednou zvažuje správnost své volby a část v prvních letech studia i skončí. Článek o tom, proč se vyplatí vydržet a nevzdat to.

„Ahoj, já jsem Denisa. Po kterém jsi ročníku?“ podávala mi ruku sympatická blondýnka hned, co vkročila do dveří.

Odtrhla jsem oči od pacientské dokumentace, tmavomodré desky přehodila do levé ruky a pravou si s Denisou potřásla: „Nikol, těší mě. Po páťáku. A ty?“

„Po druháku. Ale vůbec nevím, jestli chci medicínu dělat.“

Letmo jsem zkontrolovala hodiny na zdi sesterny. Za pár minut sedm, brzy začne malá vizita. „Doprčic, to už nestihnu nic říct,“ problesklo mi hlavou. „Neboj, měla jsem to podobně,“ vypadlo ze mě alespoň v rychlosti a bez jakékoliv přetvářky, „po druháku je těžké vidět smysl. Člověku přijde, že se toho naučil už docela dost, a přesto příliš málo na to, aby mu docházely souvislosti.“

„Můžeme!“ ozvalo se z úst vedoucího chirurga na oddělení ještě dřív, než jsem stačila doříct větu. Ano, vyrážíme k pacientům. Naivně jsem si ale stále plánovala, jak slečně svou zkušenost v průběhu letní praxe dopovím. Nedopověděla jsem, a tak to udělám teď.

Ten den jsem cestou domů z nemocnice přemýšlela, čím vším jsme si za roky na medicíně vlastně prošli. Všichni vidí, že se posouváte od anatomie přes patologii ke státnicím, ovšem vnitřních milníků – mnohem podstatnějších pro život – proběhne ve skutečnosti více, a přesto zůstávají okolí skryty.

Od euforie k deziluzi

Na sedadle autobusu jedoucího k domovu jsem si vzpomněla na nervozitu, kterou jsem cítila, když jsem v den přijímacích zkoušek usedala do motolské lavice. Na moment, kdy jsme mohli otočit list a začít vypracovávat úkoly potřebné k přijetí na fakultu. Zasmála jsem se i vzpomínce, kdy mi v SISu červeně zazářilo „přijata“ a necelou minutu poté jsem zvedala hovor od svého nejlepšího kamaráda, že dospělý život a plnění snů právě začíná. Nadšeným hlasem z telefonu znělo: „Nikol, tyjo, jsme tááám! My jsme to fakt dali! No chápeš to?!“ Bylo nám osmnáct, pořádně jsme o životě nic nevěděli, ale měli jsme pocit, že jsme se právě zasloužili přesně o takovou budoucnost, jakou jsme si v poslední lavici kyjovského gymnázia vysnili. Teď přijdou vědomosti, pak titul, po dokončení školy si vezmeme naše protějšky, se kterými už roky chodíme, procestujeme kus světa a až si vzpomeneme, tak se nám hned zadaří a budou děti, dům i zlatý retrívr... Prostě plány vyjdou tak, jak to chodívá ve filmech.

Na chvíli jsem se také přenesla do doby, kdy mě nadšení z přijetí na fakultu na čas opustilo a začala jsem pochybovat o správnosti svých rozhodnutí. Ne, nejsem z těch, kdo by bojovali s předzkouškovou trémou a výpadky paměti, nejistotou, ani s nutnou změnou životního stylu, způsobu učení, s potřebou lépe si zorganizovat čas. O to více jsem se na začátku medicíny prala s postrádáním smyslu. Naprosto mi nedocházelo, proč bych se měla učit hrboly a hrbolky na kostech, okraje, rýhy, jamky. Nebýt tenkrát histologie (disciplíny zabývající se mikroskopickou strukturou tkání), biologie či genetiky (a především nejrůznějších mutací, syndromů či rodinně vázaných nádorových onemocnění), možná dnes dělám úplně něco jiného. Ale právě tyto předměty mě tehdy naplňovaly pocitem, že chci vědět víc, že naše tělo je přeci jen kouzelným a komplikovaným „strojem“, jenž mi stojí za úsilí snažit se ho co nejlépe pochopit. Zároveň se mi ale zdálo, že jsem černou ovcí fascinovanou úplně jinými zákoutími medicíny než její okolí. „Vybrala jsem si správně? Nejsem špatný medik, když anatomie, gró prvního ročníku, není mojí největší láskou? Zvládnu jednou vůbec být dobrým doktorem, když mě nejvíc ze všeho baví poznávat, proč máme kde jaké buňky a jak se mohou pomást?“, ptala jsem se sama sebe a odpovědi ani zdaleka neznala.

Ve druhém ročníku přišla jako na zavolanou příležitost chopit se projektů pro mediky. Moc jich nebylo a u všech v mém okolí převládal postoj, že si jako studenti nemůžeme vyskakovat, tudíž nemá cenu se o cokoliv pokoušet. Naštěstí dva mí spolužáci toho názoru nebyli, a tak jsme během následujících let vytvořili nejen dodnes fungující výuku chirurgického šití, ale také řadu „nástavbovějších“ projektů, díky kterým jsme si odnesli řadu informací profesních, pár poznatků o sobě samých a přesvědčení do budoucna, které stále naivně hlásá, že: „Všechno jde, když se chce!“

Zdroj dobrých pocitů tedy moje dávné druhácké já našlo. Do doby, než jsem se dostala na letní stáž na ono chirurgické oddělení, kde jsem dnes po letech opět stála. Tu stáž, kterou právě absolvovala Denisa.

„Tak dva roky za námi. Umíme devatenáct svalů předloktí, cévní zásobení jater, všechny aminokyseliny a jejich vzorce, cyklus purinů i pirimidinů, vím, co je to nemoc Abt-Letterer-Siwe, i že gen Sonic hedgehog se významně podílí na dorzoventrálním uspořádání nervové trubice v rámci embryonálního vývoje. A když přijdu do nemocnice, tak furt vlastně nic neumím a jsem jim tam k ničemu,“ stála jsem opřená o futra do ložnice, pozorovala moji maminku, jak žehlí a líčila jí své rozčarování z prvního dne letní ošetřovatelské praxe. „Dneska mi třeba doktor Štěpánek popisoval, že byl pacient přijat s ascitem a já ani pořádně nevím, co to je.“ Popravdě mi v ten moment běželo hlavou: „Ascites? Ježiš, co je ascites? Nějaká voda v břiše? No asi, co jiného. A jak se jako vezme voda v břiše?“

„Ty nevíš, co je ascites?“ podivila se nejprve máma jakožto zdravotník. „No a zeptala ses ho aspoň?“

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou, „přece nebudu za idiota. Našla jsem si to pak.“

Musela jsem se zpětně pousmát, když jsem tuto tehdejší příhodu vytáhla před letošními druháky, se kterými jsem se míjela na sále. „No přesně!“, rychle přitakali a v jejich obličejích jsem četla úlevu. Úlevu, že je normální po dvou letech ze šesti ještě spoustu věcí nevědět, nemít všechno o lidském těle dokonale pospojované a vlastně trochu plavat v tom, co se kolem medika v nemocnici děje. I když ve škole nabyl pocitu, že mu ten kousek medicíny, jenž dosud stačil poznat, docela jde.

Tři roky k nadhledu?

Až někdy v polovině třeťáku mi to sepnulo. Nejenom, že jsme se konečně dostali do ročníku, kde zdánlivě oddělené předměty začaly jako skládanka zapadat do obrazu s mnohem jasnějšími obrysy, ale zároveň jsem získala i trochu životně-medicínského nadhledu a pochopila, že všichni nejsme stejní a je to tak v nejlepším pořádku. A že i když čteme stejná skripta a stejné učebnice, podstatu a krásu medicíny spatřujeme v různých oborech.

S přibývajícími znalostmi bylo najednou nadevše logické, jak se pacientovi dostala „voda do břicha“, člověk porozuměl způsobu vzniku řady chorob, jejich diagnostice i terapii. Konečně více věcí smysl dávalo, než nedávalo, konečně jsem pochopila, proč jsme se učili všechny ty „nesouvisející podrobnosti“ a konečně jsem zase věděla, že jít na medicínu, byl správný krok. Tak správný, jako jsem doufala v den, kdy naskočilo „přijata“ do mé záložky ve studijním informačním systému.

Někdy v polovině studia jsme se totiž přehoupli z role dětí, jež si iracionálně a bez hlubších znalostí vybraly obor, po kterém rádoby prahly, do stavu, kdy jsme si lépe začali uvědomovat své slabiny i silné stránky. Medicína je mimo jiné krásná tím, že je dost široká na to, aby se v ní našel opravdu téměř každý. Ať toužíte naslouchat lidským příběhům, dávat pacientům pocit opory, zájmu a sounáležitosti a do toho je léčit, ať se vidíte na operačním sále se skalpelem v ruce nebo se raději stanete součástí jakéhosi neviditelného komplementu nemocnice, kdy se na léčbě pacientů podílíte vyhodnocováním laboratorních výsledků. Pochopit sám sebe a najít si správnou profesní dráhu, to je právě jedno z těch podstatných neviditelných poznání, jichž nám studium lékařské fakulty za ty roky dalo hned několik.

Pár nikde nepsaných rad

Bude to rychlý, krátký sled nesouvisejících bodů. Ale přesně tak, aspoň dnes zpětně mám pocit, medicína proběhla. Byla dlouhá, a přesto tak rychlá. Ani jsme si nevšimli, ale z postpubertálních náctiletých jsme se stali lidmi připravenými na přijetí zodpovědnosti pracovně i životně. A začalo v nás fungovat jakési zvláštní pravidlo „vidí, kdo zná“, takže jsme už definitivně vykročili na celoživotní cestu, kdy některé diagnózy poznáme od dveří nebo po pár větách. Šlo to ale postupně...

V první řadě se čerstvý medik musel naučit učit. Zdá se vám to jako přihlouplá starost? „Přece jednou budeš doktor, tak musíš řešit vznešenější otázky!“ No jo, ale všechno má svůj čas a po prvních přednáškách anatomie je normální trávit hodiny nad třemi stránkami o klíční kosti. Ale jinou radu - krom odžít si to a nestresovat se okolím, protože se učíme různými způsoby – prostě nemám.

Taky je běžné hned 1. října nabýt dojmu, že život teď na šest let skončil, všichni se zavřeme do temných kobek s lampičkou, učebnicemi a hektolitry kafe, aby se nám náhodou nestalo, že si cestu za znalostmi a doktorským titulem zkomplikujeme studijním karambolem. Dříve nebo později všem ale dojde, že takto se žít nedá, venku je svět, rodina, přátelé, práce, sport, možnosti dalšího vzdělávání... a ty vám s podobným přístupem utečou.

Řeknu vám – zvlášť zmíněná práce, to je při studiu medicíny specifická kapitola. Když zabrousíte mezi mediky, zjistíte, že existují zhruba tři kategorie. Část, která studium lékařství využívá jako univerzální omluvenku před rodiči i sebou samými, proč nemusejí pracovat a přebírat na sebe ani část zodpovědnosti. Pak tady máme zlatý střed – pracovat nutně nemusí, ale chtějí, protože je jim hloupé být do šestadvaceti plně závislí na rodičích, a tak do rozpočtu přihodí každý měsíc nějakou tu korunku. A nakonec na chodbách nemocnice potkáte s většími než běžnými kruhy pod očima ty, kteří se musejí uživit sami. Bezpodmínečně, protože je rodina nepodporuje nebo podporovat nemůže.

A jsme zase o krok dál. Výchozí podmínky. Nelžu vám, ale na gymnáziu mi vůbec nedošlo, že existují vrstevníci, kteří neznají hodnotu peněz. Na nic si nemuseli vydělat a kasička s přítokem financí od rodičů je u nich téměř bezedná. „Jestli jsme za něco fakt rádi, tak že jsme z obyčejné rodiny,“ shodli jsme se už tisíckrát v motolském bufetu nad bagetou s jinými dětmi z oněch „normálních poměrů“, kde se musí umět trochu šetřit a nekoupit si všechno, co si člověk usmyslí. My obyčejní ale máme jeden dar do života – uvědomění si, co pro nás rodiče dělají, když nám usnadňují naši cestu tím, že nemusíme každý večer po X hodinách v nemocnici a Y hodinách nad učením ještě kráčet do nejbližšího obchodního domu naskladňovat zboží. „Děkuju moc, vy víte, že vám budu vždycky vděčná a třeba vám to alespoň z části jednou vrátím,“ chtěla bych tímto vzkázat svým rodičům.

Zbavit se pocitu, že budoucí lékař je něco víc

Ale jo. Přiznám se. Nebyli jsme jiní. Osmnáctiletí borci, co se dostali na všechny medicíny. „Co je víc, než léčit lidi?!“ Ale časem většina z nás zmoudřela a zpokorněla, protože jsme si uvědomili, že je potřeba řada jiných povolání a jenom díky různým rolím může naše společnost úspěšně fungovat. A že to naše medicínské taky není takový med, jako jsme si pod rouškou neznalosti představovali. Z machrů se najednou stali blázni, co se proboha rozhodli, že jejich každodenní náplní bude zodpovídat za lidské životy! „Taky ti to pořádně dochází až teď?“ ptala se mě nejlepší kamarádka při jedné svačině v průběhu třetího ročníku. „Jo, taky,“ přikývla jsem zahleděná na příchozí cestu k Motolu. Setkávat se s nemocnými pacienty, se smrtí, nesmět si dovolit selhat, sloužit po nocích a víkendech, složitě vkládat mateřství někam mezi šestileté studium a atestaci... To jsme si vybrali z čirého bláznovství, ne?

Utřídit si, co je a co není důležité

Z docela uniformní skupiny prváků se vydělí ti nejcílevědomější hodlající obětovat svůj život práci. Plně smíření s faktem, že budou o čas obírat svou budoucí rodinu (nebo se o možnost vůbec nějakou rodinu mít rovnou vědomě připraví). Jde se vydat také pověstnou zlatou střední cestou, dělat vše nejlíp, jak to jen jde, ale neochudit se o nic, co život nabízí. A někomu se cíl ustálí úplně mimo medicínu. My holky, kdysi neohrožené osmnáctky připravené se vyrovnat mužům, často přehodnotíme, jestli dáme přednost vysoké kariéře nebo rodině. A taky si všichni musíme dobře rozmyslet, jestli nás zláká zdánlivě „zelenější“ tráva za hranicemi, nebo se s radostí vrátíme do své rodné vísky.

Neříkám, že všichni prožijí studium medicíny stejně jako já, ani že si odnesou podobné životní nastavení do dalších let. To v žádném případě, díváme se přece na svět každý svojí optikou. Ale přesto se možná v něčem poznáte a uleví se vám, že v tom nejste sami. A pokud jste právě v prvním ročníku medicíny, garantuji vám, že vás v následujících letech čeká neuvěřitelný kolotoč poznání a prozření.

Přeji vám, ať jsou to prozření správná a vnitřně obohacující. Protože i ta mohou být nakonec důvodem, proč to nikdy nevzdáte.

Autor: Nikol Gabrielová | pátek 7.12.2018 8:30 | karma článku: 36.70 | přečteno: 4576x

Další články blogera

Nikol Gabrielová

České vs. britské zdravotnictví aneb Dojmy ze studijního pobytu mladé medičky

Jaké je to být studentem lékařské fakulty, lékařem či pacientem na Britských ostrovech? Je skutečně v západní Evropě tráva o tolik zelenější, jak se často povídá?

7.9.2018 v 8:30 | Karma článku: 48.52 | Přečteno: 53114 | Diskuse

Nikol Gabrielová

Snad neexistuje jen jediná „správná“ medicína

Být lékařem může mít mnoho rozličných podob. Je některá „správnější“ než jiná, nebo si jsou všechny rovny?

30.8.2018 v 11:51 | Karma článku: 35.57 | Přečteno: 2530 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Zdeňka Ortová

Desatero zcela nevhodných vánočních dárků pro manželku

Chlapi, pamatujte si, že manželky od vás v žádném případě netouží dostat pod stromeček to samé co tchyně.

19.12.2018 v 7:59 | Karma článku: 10.15 | Přečteno: 259 | Diskuse

Jan Hurka

Lidi, proboha neblbněte, jsou to jen Vánoce…

Kdoví, kdy dostal jsem ten (ne)geniální nápad, navštívit město v době před apokalyptickou tedy vánoční... Jako by lidé zešíleli

19.12.2018 v 6:06 | Karma článku: 13.12 | Přečteno: 327 | Diskuse

Filip Vracovský

Lásky je nám třeba

Procházím blog a někdo z nás volá po morálce.Někdo vzývá spravedlnost.Já tu zcela nevánočně straším s narozeninami Stalina.

19.12.2018 v 5:44 | Karma článku: 10.09 | Přečteno: 148 | Diskuse

Bohm Vladimir

Blížící se ekonomická krize je pomoc od přírody, aneb jak nám pomůže od nadbytku

Vývoj moderního člověka pokračuje neustálým egoistickým vývojem za uspokojením materiálních tužeb. Ekonomika je zaměřena na produkci nadbytku za účelem zisku.

18.12.2018 v 20:18 | Karma článku: 13.10 | Přečteno: 743 | Diskuse

Libor Čermák

Jak by měla, či spíš, jak by neměla vypadat ideální morální autorita?

Výročí smrti Václava Havla vyvolalo v mnohých nostalgii po nějaké morální autoritě. A tak bych se chtěl zamyslet, jak se má taková ideální morální autorita současnosti chovat, aby byla za morální autoritu považována širšími masy.

18.12.2018 v 20:05 | Karma článku: 29.23 | Přečteno: 491 |
Počet článků 3 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 20073

Studentka posledního ročníku medicíny na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy, bývalý nadšený národní koordinátor pro vzdělávání mediků mezinárodní studentské organizace IFMSA. Dnes již spíše pomáhající podobným nadšencům rozběhnout další projekty podporující přípravu českých mediků na budoucí povolání. Doufající v kariéru patologa. 

Blog převážně o medicíně očima mladé budoucí lékařky, kynologii coby dlouholeté vášni a všem dalším, co mě baví a zajímá. A vlastně tak trochu i o světě kolem nás. 

Najdete na iDNES.cz