České vs. britské zdravotnictví aneb Dojmy ze studijního pobytu mladé medičky

7. 09. 2018 8:30:00
Jaké je to být studentem lékařské fakulty, lékařem či pacientem na Britských ostrovech? Je skutečně v západní Evropě tráva o tolik zelenější, jak se často povídá?

Jak bylo vlastně v Británii? jsem po návratu domů slyšela od rodiny i spolužáků snad tisíckrát. A když se moje hodinové monology zkrátily na: „Dobrý, co Tvoje léto?“, naznala jsem, že je nejspíš na čase zasednout k počítači a z měsíčního klinického pobytu ve fakultní nemocnici v Belfastu, hlavního města Severního Irska, napsat report.

Přitom dlouhé tři roky studia medicíny jsem vůči lákadlům zahraničí zůstávala dokonale rezistentní. Teprve až po čtvrtém ročníku jsem se odhodlala vyrazit za zkušenostmi do světa a zpětně nutno podotknout – konečně! Minimálně pro možnost porovnání úrovně zdravotnictví, odborného i lidského přístupu či utřídění si myšlenek, zdali má v budoucnu smysl uvažovat nad začátkem kariéry jinde než v rodné zemi.

Horký srpen 2017 jsem tedy strávila na interním oddělení jedné z fakultních nemocnic v Belfastu. I když horký – v Irsku mě rozmary ostrovního počasí rozhodně častěji donutily obléci kabát a kalhoty než právě letní šaty. A pokud vám mám dát přátelský tip, co si přibalit do kufru na cestu do Severního Irska, nezapomeňte na pláštěnku a ideálně i nepromokavou obuv. Věřte mi, že je oceníte.

Stáž jsem si domlouvala kompletně na vlastní pěst. Belfast, a dle slov místních i celé Severní Irsko, jsou medikům z jiných zemí po dobu studia velmi nakloněny. Po odpromování ovšem nečeká teplé místečko na každého čerstvého lékaře, jako je tomu v České republice. Ročně v Severním Irsku dokončí lékařskou fakultu zhruba tisícovka studentů, pracovních pozic se oproti tomu najde jen něco přes sedm set a většině zahraničních tak nezbude nic jiného, než se vrátit do rodných zemí nebo se pokusit najít uplatnění v jiných státech. A části domácích britských lékařů také.

Tradiční lékařské postupy, dostatek soukromí i času...

Z prvních dní si pamatuji jen rozčarování, silný akcent hlavního supervizujícího lékaře, jemuž ani pátým rokem v Irsku studující medik pořádně nerozuměl, pocit naprosté neuspořádanosti práce, relativně nízké úrovně hygieny, z níž mi vstávaly hrůzou vlasy na hlavě a naprosto odlišný postup při vyšetřování pacientů. Brzy ale nastal stav jiný – stav objektivního srovnávání systémů, jenž byl mnohem užitečnější než počáteční zmítání se v emocích.

Za pár dní jsem pochopila logiku přidělování nemocných. Nejprve je třeba vysvětlit, že v Severním Irsku vždy spolupracuje konzultant z daného podoboru (gastroenterologie, kardiologie, nefrologie, respirační medicína, endokrinologie, akutní medicína aj.) s týmem mladých lékařů. Každé ráno se tato specializovaná skupinka sejde v hlavní místnosti s tabulí, z níž se dozví o všech jim přidělených pacientech a jejich diagnózách. Zvláštní mi dodnes připadá, že osoby léčené se stejným problémem nesdružuje nemocnice v jednom místě a nutí tak personál pobíhat po několika patrech vždy kvůli jednomu člověku na pokoji. „Na čtverce na druhém patře máme pana Kellyho, na šestce je pan Moore, na třetím patře máme dva – pana McLoughlina a mladou paní Collinsovou, čtvrté patro nic. Na pátém je toho víc – na jedničce nám leží pan Donovan, na dvojce Kane a na trojce nám přiřadili pana Cullena,“ sumíruje si program naše dnešní supervizorka.

S vedoucí lékařkou akutní medicíny a jejími třemi mladšími kolegy se následně vydáváme na pravidelnou ranní obchůzku. Je pondělí, čtrnáctý srpen, čtvrt na devět. Začínáme v pátém patře, kde vcházíme do klasického pokoje této nemocnice. Leží v něm šest pacientů, dvěma z nich už sedí na posteli rodinná návštěva, pod postelí se válí igelitový sáček od pečiva, v rohu místnosti leží slupka od banánu. Obestoupíme postel pana Donovana, zatáhneme tmavomodrý závěs a hlavní lékařka zahajuje vizitu. „Dobré ráno, tak co hlava, pane Donovane? Ještě vás bolí?“ Dívám se na toho lehce nažloutlého šedesátníka s obrovským břichem plným „vody“. Klasický belfastský pacient – přijat pro pád na hlavu, v krvi přes dvě promile a v žaludku plato paracetamolu k tomu. Místní klasika. Sarah, jedna z mladých lékařek, zaznamenává aktuální stav pacienta diktovaný naší vedoucí – a ne, dokumentace se nepíše na počítači, nemá svá pravidla, nemá jednotlivé kolonky ani pořadí dotazů. Namísto toho se rukou zapisuje do něčeho, co mi až příliš připomíná za komunistů tištěné sešity, které se povalují u prarodičů na půdě.

Mimochodem místní skladba pacientů opravdu stojí za zmínku. Z dvanácti příjmů za noc osm alkoholiků a z toho čtyři navíc předávkovaní paracetamolem. Mezi nimi jeden inženýr a jedna třicetiletá máma od dvou dětí. Na druhém patře v šestém pokoji se pak od pana Moora dozvídáme následující: „Už moc nepiji, asi jenom dva litry vodky denně a včera jsem něco šňupal, ale nevím, co to bylo.“

Na druhou stranu nutno uznat, že lékaři i pacienti mluví o alkoholismu naprosto rovně, bez příkras a schovávání za korektnost, společensky přijatelnější a pacienta méně urážející slova. „Pane Moore, vy ale pořád pijete! Už minule jste sliboval, že s alkoholem přestanete a svůj slib jste nesplnil! Uvědomujete si, že jste alkoholik? Zítra si s vámi přijde promluvit někdo ze sociálních služeb.“ „Ano, dobře, děkuji, paní doktorko.“

Co se týče postupu vyšetřování, od České republiky se liší v pár podstatných detailech. Více se dodržuje soukromí pacienta a při sebekratším hovoru personálu s pacientem se kolem zatahuje už zmiňovaný tmavomodrý závěs.

Samotné vyšetření bych nazvala tradičním, stále spoléhajícím na nález při pohledu, poslechu, poklepu a pohmatu. Občas jsem zůstávala stát v němém úžasu, když mi lékaři řekli, že v dálce dva metry od pacienta, přes šest puštěných rádií na pokoji, televizi a družný hovor u sousední postele, mám krásně slyšet zvuk umělé chlopně. Tíži chlopenní vady odhalovali poslechem a zhodnocením frekvence, plnosti a pravidelnosti pulsu. „Proboha, tak ony ty pohádky o starých obvodních lékařích byly fakt pravda a v Británii to furt ještě umí,“ běželo mi hlavou, když třemi prsty odhalili něco, na co já bych potřebovala EKG a ECHO.

Britský systém, povaha a zvyky zároveň mohou za to, že lékařský personál pacientům mnohem déle vysvětluje, co se bude dít, byť na lůžku leží neustále odmlouvající alkoholik. Mnohokrát jsem pak přemýšlela, jestli je v českých podmínkách možný podobný scénář a pokud ne, tak co ho převážně znemožňuje. Určitě to není úroveň odbornosti českých lékařů, protože ta je ve srovnání s irskými kolegy minimálně na stejné úrovni, spíš bych si troufla tvrdit, že i vyšší. Tak co tedy? Objektivně výrazně méně času na každého pacienta? Dvakrát, třikrát víc pacientů na jednoho lékaře? Mnohem více „papírování“? Nebo prostě jenom „ta naše povaha česká“?

... ale také nižší hygiena, ignorance modernějších postupů a šetření materiálem

Naopak docela významným a nepříjemným překvapením pro mne bylo velmi malé využívání laboratorních oborů – biochemie, mikrobiologie i patologie. Třeba taková hypokalemie (nízká hladina draslíku) se řešila teprve až při klinickém projevení se srdečními arytmiemi, „uštípnuté“ střevní polypy se nechávaly „odplavat“ namísto toho, aby byly vyšetřeny patologem, zda nejsou zhoubné a zda se podařilo odstranit všechny „rizikové buňky“. To všechno mi vzhledem k budoucímu zaměření drásalo nervy.

Stejně tak mi bylo nepříjemné odebírání kapilární krve bez předchozí desinfekce místa vpichu, nevyměnění jehly při odběrech žilní krve, byť se jedná o třetí pokus o zavedení, protože předchozí dvě cévy praskly. Kanyly se pořádně neoblepují a už vůbec se nepopisují datem zavedení, v tomto ohledu se spoléhá čistě na informace podané pacientem nebo pomocným personálem.

„Kolik to tam asi tak máte dní?“ ptala se lékařka pacienta na jeho periferní žilní katetr.

„Hm, řekl bych sedm...?“ odpovídá mladý hoch na lůžku, ale z jeho intonace je jasné, že si úplně jistý není.

„A já bych řekla, chlapče, že to máš kolem pěkně rudé,“ zůstalo nevyřčeno na mém jazyku.

Tolik k bodům, kdy jsem měla chuť poplácat Čechy po ramenou a říct: „Vidíte? Umíme to líp!“

Zlepšovat je vždycky co, ale važme si toho, co máme!

Co říci závěrem? Vracela jsem se s pocitem, s nímž jsem se vracet chtěla. Měla jsem za sebou měsíc v jiném zdravotnickém systému, do kterého jsem nahlédla z pozice personálu. Dle očekávání jsem objevila drobnosti, v nichž bychom se mohli u nás poučit. Třeba více komunikovat, protože v Británii poloviční péči obalí dvojnásobným množstvím slov, což každému pacientovi dodá pocit, že je o něj dobře postaráno.

Přesvědčila jsem se také, že teoretický základ máme bohatší než Britové, ovšem jako čerství lékaři nastoupíme do nemocnice a minimálně první týdny starším kolegům spíše překážíme, než pomáháme. V Belfastu od prvního dne mladí lékaři dokonale zvládali psát pacientskou dokumentaci a můj dotaz na pocity z prvních dní komentovali slovy: „Děláme pořád to stejné, co na škole, jenom teď za to bereme plat“. To je první věc k zamyšlení z pohledu stále ještě studenta – zkusit dát českým medikům možnost většího důrazu na praxi ve zvoleném oboru (a třeba i ve zvolené nemocnici) již během studia by jistě stálo za úvahu.

Druhá – jako potenciální pacient se v českém zdravotnictví určitě cítím mnohem bezpečněji, než bych se cítila po přechodu do systému britského. České republice totiž nejde upřít jedna z nejdostupnějších péčí časově i finančně. A vůbec si toho nevážíme, protože většině z nás to srovnání chybí.

A do třetice – budoucím interním a praktickým lékařům doporučuji stáž v Británii všemi deseti. Schopnosti místních internistů vytěžit informace z pouhých klinických projevů jen pomocí pohledu, poslechu, poklepu a pohmatu jsou opravdu nepředstavitelné. Neříkám, že bychom měli zahodit všechny moderní přístroje a postupy a skočit zpátky na stromy, ale vůbec není na škodu dopřát si taky porci „tradiční klinické medicíny“.

Jako člověk mířící mimo klinický obor mám ale pocit, že laťky nasazené českými nemocnicemi se Britové nejenom nedotkli, ale možná na ni přes hustou belfastskou mlhu zatím ani nevidí.

Autor: Nikol Gabrielová | pátek 7.9.2018 8:30 | karma článku: 48.51 | přečteno: 52745x

Další články blogera

Nikol Gabrielová

Snad neexistuje jen jediná „správná“ medicína

Být lékařem může mít mnoho rozličných podob. Je některá „správnější“ než jiná, nebo si jsou všechny rovny?

30.8.2018 v 11:51 | Karma článku: 35.09 | Přečteno: 2370 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Oto Jurnečka

Na západě probíhá Čínská kulturní revoluce … a kontrarevoluce

Komentátoři se snaží pojmenovat, co se to v současnosti v západním civilizačním okruhu vlastně děje. Myslitelé typu Pehe se dění snaží interpretovat jako “poslední vzpouru bílého muže”, či raději “vzpouru tupého venkovana”.

15.11.2018 v 21:57 | Karma článku: 18.03 | Přečteno: 274 | Diskuse

Jindřich Jašík

Co smrdí u verze Babiše aneb proč byl Protopopov opatrovníkem?

Podle oficiálních informací Babiš mladší prožil psychotickou ataku. Opravdu není běžné, aby po první atace byl ihned ustanoven opatrovník, který tím získá velikou moc nad životem dotyčného.

15.11.2018 v 21:46 | Karma článku: 25.66 | Přečteno: 665 | Diskuse

Tomáš Vodvářka

Antisemitismus jako zlé idiotství

Zdá se, že i přes zkušenost holocaustu je antisemitismus stále živý a že je opět na vzestupu. V jednotlivých zemích Evropy, ale nejen v ní, se liší jen mírou svých projevů.

15.11.2018 v 21:37 | Karma článku: 19.56 | Přečteno: 261 | Diskuse

Petr Binder

Vrah se konečně potkal se svojí obětí

Doufám. Konečně se může oběť zeptat, zda to bylo nutné. Konečně musí vrah odpovídat, proč se uchýlil k devastujícím praktikám. Věřím, že se oba muži potkali.

15.11.2018 v 21:21 | Karma článku: 10.68 | Přečteno: 174 | Diskuse

Tomáš Gayer

Vážený pane Okamuro, pojďte prosím k nám!

Klíčová slova tohoto čtvrtečního miniblogu: vážený, pan, Okamura, choditi, prosím, nám, demokratická ...

15.11.2018 v 19:08 | Karma článku: 19.02 | Přečteno: 544 | Diskuse
Počet článků 2 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 27557

Studentka posledního ročníku medicíny na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy, bývalý nadšený národní koordinátor pro vzdělávání mediků mezinárodní studentské organizace IFMSA. Dnes již spíše pomáhající podobným nadšencům rozběhnout další projekty podporující přípravu českých mediků na budoucí povolání. Doufající v kariéru patologa. 

Blog převážně o medicíně očima mladé budoucí lékařky, kynologii coby dlouholeté vášni a všem dalším, co mě baví a zajímá. A vlastně tak trochu i o světě kolem nás. 

Najdete na iDNES.cz